Hokejbal Kyjov

Třetí rozhovor nám poskytl šéftrenér HCM Kyjov

b_250_200_16777215_00_images_clanky_20-03-27-sed1-clanek.jpg

Přinášíme vám další rozhovor v sérii rozhovorů s funkcionáři a hráči klubu pod názvem: „Rodiče se ptají“. V pořadí třetí rozhovor nám poskytl šéftrenér HCM v Kyjově Pavel Šedík. Stále platí, že můžete psát své dotazy do příštích rozhovorů. Zasílat je můžete na mail moderátora rozhovorů: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

 

Jak ses dostal k hokejbalu?

K hokejbalu jsem se dostal v roce 1999, kdy jsme s kamarády denně hráli na menším hřišti. K tomu jsme 2x do roka jezdili na turnaj do Kyjova. Skupina kluků se postupně rozpadla a já se v roce 2001 přesunul do týmu DDM Kyjov, předchůdce dnešního HBK.


Jaká je tvoje pozice v klubu? Jaké oblasti máš na starosti?

Jsem trenér a na starosti mám sportovní část činnosti HBK.


Jak dlouho trénuješ? Koho trénuješ?

Pavel ŠedíkTrénuji od roku 2005, kdy bylo v Kyjově postaveno hřiště. Tedy 15 let. Moje tréninková skupina jsou mladší žáci a přípravka. Kromě dvou uvedených kategorií vedu v zápasech ještě starší žáky, kde dvě třetiny týmu tvoří hráči z mojí skupiny.

 

 


Jak se změnila tvoje práce v klubu a s hráči oproti době, kdy jsi začínal?

Práce v klubu se vyvíjí, ale zde nepociťují velké změny. Tím jak začalo narůstat kategorií a práce kolem klubu, tak začalo přibývat i funkcionářů, tak se to rozmělnilo mezi více lidí.


Býval jsi aktivní hráč. Jak využíváš svoje hráčské zkušenosti?

Řekl bych málo, ale samozřejmě pohled z pozice hráče někdy pomůže. Spíše bych řekl, že to bylo často naopak. Tím že jsem začal s trénováním brzo, tak jsem jako hráč využíval to, co jsem se naučil jako trenér.


Na co kladeš v tréninku důraz?

Trenér musí klást důraz úplně na vše. Pokud bych měl jmenovat něco konkrétního, tak jednoznačné nasazení a bojovnost. Jak na tréninku, tak v zápase. Bojovat muže každý bez ohledu na schopnosti a dovednosti. 

Další věci je vztah k tomu sportu. Když vidím jedince, kteří mají 14 nebo 15 let a nemají k tomu sportu žádný vztah, celou přípravu se neukáží a ještě mají tu drzost přijít bez tréninku na zápas, tak se nestačím divit. Což byl i důvod mého přesunu k mladší kategorii.


Jaké dovednosti je třeba u hráčů rozvíjet?

Dovednosti se učí, schopnosti se rozvíjí Usmívající se
Zde platí, že se musíte zaměřit na všechno úměrně věkové kategorii. Tréninky musí být komplexní.


Do trenérského týmu jste přibrali nové trenéry. Jak fungujete a jak máte rozděleny role?

Nové trenéry jsme rozdělili do tréninkových skupin. Při trénincích a zápasech dostávají konkrétní úkoly, na co se zaměřit. S jejich prací jsem spokojen. Baví je to a mají zájem se zdokonalovat.


Nedávno bylo zrekonstruováno hokejbalové hřiště, dostalo nový povrch a mantinely. Jak se to projevilo v tréninku a na hře?

Plastový povrch hodně zrychlí hru. Samotné utkání vypadá jako úplně jiný sport. Stejně tak kvalita tréninku je úplně někde jinde, vše je přesnější a ve vyšší rychlosti. V případě tréninku to předčilo mé očekávání. Navíc jsme měli veškeré kondiční tréninky mimo hřiště, aby jsme nechodili na asfalt, když to není nezbytné. Teď lze vše provádět přímo na hřišti.


Stává se, že hráč nedodržuje tvoje pokyny na tréninku nebo při zápase? Jak k těmto situacím přistupuješ?

 To se samozřejmě stává a stávat bude. Hráče na chybu upozorním a vysvětlím. Je taky velký rozdíl, jestli hráč neplní pokyny, protože je nechápe a nemá je zažité, nebo protože nechce.


Setkáváš se s tlaky okolí na nominace hráčů do zápasu a jejich roli? Na složení týmů? Jak tyto situace řešíš?

 S tím se nesetkávám. Každý přece ví, že se trenérům do sestavy a taktiky nemluví.


Některé zápasy skončí výrazným rozdílem. Co si můžou hráči vzít z vysoké výhry nebo prohry? Jak udrží motivaci?

Při vysoké výhře motivace nechybí a navíc se takový zápas dá využít k nácviku různých herních variant. V opačném případě je potřeba udržet nasazení, pak i takový zápas má význam. V první řadě tu situaci musí unést trenér. Občas vidím situaci, kdy to neunese trenér a rozloží celý tým.


Kam se klub posunul od doby, kdy jsi začínal?

Pavel ŠedíkKlub, stejně jako hokejbal, za těch 20 let urazil obrovskou cestu. V roce 2001, když jsem začal  v Kyjově, se soutěž hrála v počtu čtyři hráči v poli a brankář. Navíc se hrálo s tenisákem a bez přileb. V další sezoně se přešlo na plastových míček a následně na model s pěti hráči v poli, tak jak ho známe teď. Domácí hřiště jsme měli v Hodoníně a později v Sudoměřicích.

 

Pavel ŠedíkTréninky probíhaly pod nadjezdem na malém hřišti, o které jsme po následné rekonstrukci mostu přišli. Další roky se trénovalo v tělocvičně na DDM a v létě jsme jezdili každou neděli do Ždánic, kde jsme hráli zápasy s místním vznikajícím týmem (teď už dávno zaniklým). V té době vedl kyjovský hokejbal Miloš Petráš, který hokejbal v Kyjově založil, a podařilo se mu zařídit výstavbu nového hřiště (podzim 2005). Vlastní hřiště bylo pro klub zlomové. 


V následných letech se klub neustále posouval po sportovní stránce. Další velký posun nastal v roce 2012, kdy do klubu vstoupil Martin Vaculík a postupně posunul klub organizačně až k poslednímu milníku, kterým je nové hřiště.


 Dalším velkým rozdílem je zájem rodičů o sport. Dříve jsem pořádně nevěděl, jak rodiče dětí vypadají, některé jsem potkal jednou za rok. Mělo i výhody, kluci museli být samostatní, museli si sami ve 12 letech zavázat boty. Dnes žasnu, jak se k některým dětem seběhnou rodiče jako mechanici ve formuli jedna, když jezdec zajede do boxů. A to rozhodně nemyslím malé děti.


Když bude rodič chtít přihlásit dítě, které věkově spadá do tvých tréninkových skupin, co ho čeká?

Noví kamarádi, tréninky, zápasy, prohry i výhry.


 Dotazy rodičů


Jaké padají návrhy na svazu ohledně přerušené, případně zastavené sezony?

Svaz žádné návrhy nepředložil, v současné době to nemá smysl. Spíše jen čekají, co bude, tak jak každý


Není jedna z variant pokračovat v soutěži (pokud to situace dovolí) i v době prázdnin?

Zatím nic nevíme a je otázka, jestli nějaké prázdniny budou Usmívající se