05/24 2020

Velice zajímavý rozhovor trenéra žen i dorostu HCM Kyjov

b_250_200_16777215_00_images_clanky_20-05-28-ist-clanek.jpg

 

Trenér dorostu a zároveň Barbín Aleš Ištok se rozpovídal o tom jak rozdílné je trénování mužů a žen. Jaké zážitky mu tato zkušenost přinesla a jaké neskutečné okamžiky prožil.

 

 

Jak jsi začal trénovat? Koho trénuješ?

Moje první trenérská zkušenost byla logicky ve fotbale, jelikož ho hraji na úrovni soutěží prakticky do dnes. V Šardicích byla fotbalová akademie a na starost jsme měli ligové žáky. Do hokejbalového trénování mě vlastně „navezl“ Pavel Šedík se kterým jsme dříve hokejbal hrávali. Měl v týmu synovce Tomáše a začínala dcera Tereza, tak se mě zeptal, jestli bych mu nepomohl u dorostu.

V klubu jsem u týmů žen a dorostu.  


Jak vznikl tým žen?

Holky se daly dohromady vlastně jen kvůli jednomu turnaji. Byly to maminky od hráčů, které si chtěly zahrát. Když si vzpomenu na první tréninky, tak z pohledu toho, kam až to některé, co u toho zůstaly, dotáhly a patří k nejlepším, je to úsměvné. Většina držela hokejku poprvé v ruce a vypadaly spíš jako větší úklidové komando s netradičními smetáky, než hráčky hokejbalu (smích). Po tom prvním turnaji jich dost skončilo, ale bylo jich dost, které chtěly pokračovat a nabalovaly na sebe nové holky. A tak vznikl jeden z nejlepších týmů v republice. 


Tým žen je složený z mladých holek a zkušených hráček. Jak to funguje dohromady?

Tahle chemie funguje náramně. Mají neuvěřitelnou partu a drží při sobě. Věkový rozdíl nikdo nepozná. Jediné kde to nezávislý pozorovatel pozná je, když přijedeme na turnaj, tak starší hráčky mají potřebu probrat nejnovější drby a mladé zpívají a tančí. Za chvíli ovšem dělají obě činnosti společně. O jejich partě svědčí i to, že vyjedeme na zápas a po dvou hodinách zastavíme na benzince a oni jsou, jak kdyby se rok neviděli.


V soutěži žen jste letos byli na krásném 2. místě. O to víc asi bolí anulace soutěží. Jaký byl váš cíl?

Tohle mrzí hodně. Holky podstoupily hodně tvrdou zimní přípravu, která byla najednou k ničemu. Jediné kolo, které jsme stihli odehrát, nám ukázalo, že jsme na tom výborně. Ze čtyř zápasů jsme třikrát vyhráli a jen jednou prohráli se suverénní Českou Třebovou, která nás porazila až na samostatné nájezdy. Byl to vůbec první bod, který jim letos dokázal někdo sebrat. Náš cíl byl skončit lépe než v minulé sezóně a jelikož jsme loni byli třetí, tak těch míst tam už moc není.

Víc mě ale mrzí jiná věc (a ta asi o dost víc). Před sezónou oznámily Pavla, Jana a Vlaďka že chtějí končit. Chtěli jsme se s nimi rozloučit na hřišti a s plackou na krku (v koutku duše titulem), a ne někde v karanténě. Snad s námi holky ještě rok dají, protože by nám moc chyběly.


Jaké plány máš s dorosteneckým týmem do nové sezony? Bude z tvého pohledu lepší než ta letošní?

Tvoje otázka naznačuje, jako by byl letošní dorost špatný. S tím bych rozhodně nesouhlasil. Dorost je v hodně těžké situací. Chybí nám tři ročníky a to je strašně znát. Skladba týmu podle toho taky vypadá, kdy máme jenom dva dorostence (a to ještě nejsou vrcholové ročníky) a zbytek jsou žáci a holky.

Je potřeba se na dorost podívat ze dvou pohledů. První jsou výsledky a ty jsou bohužel bídné. Tohle je fakt.

Druhým jsou výkony v zápasech a tam je to podstatně veselejší. Ve většině zápasů jsme hráli vyrovnanou partii a mnohokrát soupeř zlomil zápas až v závěru, kdy sestavu stáhl. Tam se pak projevila větší fyzická vyspělost a širší kádr.

Náš dorost je pro nás investicí do budoucna, tak aby i mladší hráči měli možnost hrát hodně těžké zápasy. Proto mě mrzí, že se stává, když mladším hráčům dáme šanci jít si za dorost zahrát, tak mě někteří řeknou, že je bolí nohy a nejdou. Tohle je hrozně špatně. Bohužel si neuvědomují, že škodí sami sobě.

V příští sezóně bude určitě lepší. Z týmu nikdo neodejde (aspoň kvůli věku) a soupeřům odejdou vrcholové ročníky.


Na co kladeš v trénincích důraz?

Pro mě je alfou a omegou všeho fyzická kondice. Co neuběháš, to neukecáš. Dnešní sport a to jakýkoliv je z 80% o pohybu. Z počátku jsem v tomhle třeba s holkama bojoval, kdy mně říkaly, že přece nejsou atleti. Postupem času a tím, jak přicházely úspěchy, tak pochopily, že to tak je. Pokud se hýbu, tak mám na všechno víc času a dělám méně chyb, protože ty dělám většinou pod tlakem.

Dalším důležitým aspektem je, aby všechno dělali v zápasovém tempu, tak se budou zlepšovat.


Jak se jako trenéři připravujete a učíte? Aplikuješ poznatky v trénincích a zápasech?

Svaz dělá různé semináře a kurzy, kterých se HCM účastníme. Navíc dnes v době internetu není problém si určité věci najít. Snažím se zapojovat věci i s jiných sportů např. z hokeje nebo florbalu. Dnes se všechno zdokonaluje, hledají se nové cesty, které se snažím aplikovat do tréninku.


V čem je specifické trénování dívek a žen? 

Tak tohle je na román. V prvé řadě, jestli je to holka nebo kluk, tak v tréninku i zápase je to jedno. Prostě je to hráč, který má plnit to co se po něm chce. Samozřejmě holky nejsou fyzicky tak zdatné.

Na střídačce u holek se snažím být klidnější. Teď se budou holky smát, protože moje bilance „být v klidu“ po jednom dávnějším zápase byla: dvě flašky rozkoplé a jedna proražená pěstí. Dnes když jdu na střídačku, tak hráčky dávají vše z mého dosahu. Víc si berou, když jim něco vytknu. V tomhle s nimi víc komunikuju a vysvětluju. V kabině, když si vysvětlujeme nějakou věc a upozorním, že to nebylo vyřešeno dobře, tak jsou schopny, třeba deset minut hledat na té věci něco co by vypadalo, že to vlastně udělaly dobře. Další velký rozdíl je že holkám nemá smysl kreslit cvičení na tabulku. Je kolem toho dlouhá debata a nedej bože, když to cvičení nakreslím od pravé branky na levou a mají to na hřišti provést obráceně. To je neřešitelné. Jinak velký rozdíl je v přístupu. Holky jsou poctivější a snaživější.

Aleš Ištok







Jak se tvoji svěřenci připravovali v korona pauze?

Já věřím, že se připravovali. Klub jim zajistil online cvičení, aby se udržovali. V téhle době je to bohužel na každém z nich a kdo chce a myslí to se sportem vážně, tak něco dělá.


Jak se ti na novém hřišti trénuje a hraje?

Hřiště je obrovský posun. Na plastu je to skoro jiný sport. Tréninky můžou probíhat ve větší rychlosti a práce s hokejkou je přesnější. Tím že hřiště, nezatěžuje tolik kloubní aparát, tak se dají dělat i kondiční tréninky. Velkým benefitem a asi nejdůležitějším je bezpečnost hráčů.


Jaký je tvůj nejlepší a nejhorší hokejbalový zážitek? 

Zážitků s hokejbalem je hodně zejména s babama. Když bych měl vypíchnout ten nejlepší, tak asi loňský finálový turnaj a bronzové medaile. A to ani ne kvůli těm medailím. Když jsem viděl, jak ty holky makají, jak chtějí a jak jedna stojí za druhou, to bylo neuvěřitelné.

V semifinále jsme půl zápasu vedli, těsně po půlce, po dvou individuálních chybách prohrávali, tak jsem sestavu stáhl na 8 hráčů!!! Šli jsme do totálního risku. Ty holky prakticky neslezly ze hřiště.  Vrcholem bylo, když jedna měla zablokované záda a druhá totálně vyčerpaná, tak jsem jim říkal, že pojedeme dál bez nich, aby se něco nestalo. Oni mě odpověděly, že neexistuje. Jednu holky promasírovaly a druhé naordinovaly kolu a otevřely dvířka a poslaly je na hřiště. Bylo to, jak v seriálu MASH zašít a poslat. To jsem byl na ně opravdu hrdý, jaký jsou TÝM.

Nejhorší zážitek zatím nebyl.

 

Otázky položené přímo rodiči:

Jak jste zařídili, že dceru baví hokejbal a jde ve stopách rodičů? Měla někdy nápinky dělat něco jiného?

Usmívající se Naštěstí jsme nic zařizovat nemuseli. Ona je tvrdohlavá, takže bysme stejně neuspěli, ji nutit Usmívající se

Ke sportu tíhla od malička. V pěti letech začala hrát tenis a ten hrála až do třinácti. V tu dobu, už se chodila dívat na hokejbal a otravovala, že ho chce hrát. Já byl proti. Říkal jsem jí dělej jednu věc a pořádně, ať to netříštíš. Byla ovšem vytrvalá, tak to zkusila a už u toho zůstala. Hlavním faktorem si myslím bylo, že je to kolektivní sport a skvělá parta. Jediné, co ji moc nezajímalo ze sportu bylo, když jsem závodil v autě. Tam mně zamávala na startu a šla obíhat Toitoiky, ty byly zajímavější než nějaká závodní auta Usmívající se