Není to ještě ani rok, co naše trenérské řady rozšířili Libor Jordán a Pavel Strmiska. V rozhovoru se rozpovídali o jejich začátcích v klubu a jak je trénování baví.

 



Jak jste začali trénovat hokejbal? Jak dlouho trénujete a jaké kategorie?

L. Jordán: Trenérskou licenci mám rok, okolo hokejbalu se pohybuju tři roky, kdy začal hrát syn Martin. Věnuju se přípravce a mladším žákům.

P. Strmiska: Už jako malý kluk jsem věděl, že mým nej-sportem je hokej. Neuměl jsem bruslit, a ani nebylo pořádně kde, tak to dopadlo tak, že jsme ho hráli na betonu s mokrým tenisákem. Brány udělal otec kamaráda (pár desek a starých pytlů) a pak už jsem měl konečně ten „svůj nej-sport“ a sen se mi v tom okamžiku splnil……. 
Za třicet let později (a vlastně malinko více) na tom byli stejně oba moji dva kluci – dvojčata. Nadšeni a plni svého snu toužili s hokejkou vlnit sítí za brankářem…. Měli tu stejnou možnost jako já hrát s tenisákem, jen s drobným rozdílem. Mokrý tenisák nahradil červený míček, těžké dřevěné hokejky za lehké kompozitky a nasadili si hokejové rukavice a helmu! Vstoupili s nadšením do klubu HBK Kyjov (měli 8 let). 
Po roce tréninků, zápasů, kdy jsem s nimi trávil čas, jako otec za plotem, mě oslovil vedoucí hokejbalového centra mládeže (HCM), jestli se chci zapojit do trenérské činnosti klubu v kategoriích přípravka a mladší žáci, kam patří oba kluci. Od roku 2019 jsem se přesunul z role křiklouna z kotle do role křiklouna na střídačce.

 

Jaké to je trénovat tým, ve kterém máte své dítě?

L. Jordán: Je to to nejhorší, co může být "Usmívající Syna jsem už dvakrát vyhodil z tréninku. (smích)

P. Strmiska: Je to velikánský rozdíl, protože v hledáčku sledování není jenom syn/dcera (dva synové v mém případě), ale celý tým. Musíte tam vnímat živost celého týmu, kde pokulhává, kde vyniká. Ano, více potěší, pokud je to díky synovi, naopak více zabolí, když tu chybu udělá právě on. 

 

Být hlavní trenér, jakou kategorii byste chtěli vést?

L. Jordán: Ideálně přípravka. Jsou to hráči, kteří ještě nejsou tak moc v pubertálním věku a poslouchají pokyny trenéra.

P. Strmiska: Mladší děti, pochopitelně za předpokladu, že je to baví, jsou tvárnější a „hodnější“, dá se s nimi dost pěkně pracovat – splní představu plánu tréninku. Odpovědí jsou kategorie minipřípravka a přípravka.

 

Jaké absolvujete školení? Jak školení probíhají?

L. Jordán: Kromě školení od hokejbalového svazu je moje školení od hlavního trenéra Pavla Šedíka, kdy mu dělám asistenta při trénincích a zápasech.

P. Strmiska: Loni v září jsem si udělal licenci D. Od té doby jsem se zúčastnil pár školení pro trenéry.
Témata byla různá, pro všechny věkové kategorie dětí. Probíhaly formou her, komentovaných videí až po debaty a diskuze na obecné rovině o výkonu a začlenění jedince v týmu.
Mimochodem, toto je nejnudnější otázka a ta mi vzala nejvíce času.

 

Co vám trénování dalo a vzalo?

L. Jordán: Trénování mi dalo spoustu přátel a kamarádů. A vzalo volný čas, kdy víkendy podřizujeme hokejbalu celá rodina.

P. Strmiska: Trénování je příležitost rozvíjet se v nové činnosti, odpočinout si od práce, být na čerstvém vzduchu, mít hlavu zase plnou jiných myšlenek. To je ten nejlepší relax pro člověka pracujícího hlavou. 
Když se zamyslím, co mi vzalo trénování, tak je to sezení u počítače, u TV (kde stejně nic pořádného není?). 

 

Jaký máte s hokejbalem největší zážitek?

L. Jordán: Zážitky jsou krásné, když jsou děti spokojené ze zápasu nebo turnaje, pak jsou spokojení i trenéři.

P. Strmiska: Největší zážitek? Jeden? Opravdu jen jeden? A z které oblasti hokejbalu? 
Lavička plná hráčů, těch zatím ještě malých hlaviček v helmách, všichni plni nadšení a radosti ze hry, a ten okamžik, kdy některému řeknu: „Běž, vlítni tam a dej gól!“ 
Nezapomenutelné jsou zážitky rovněž i z trenérských školení. 
A dost silný zážitek je i ten, kdy se sejdou na hřišti ve čtvrtek k večeru rodičové mladých hráčů a hodí se buly….
Zážitků je daleko více, oni mi je tu neotisknou, když je napíši všechny… Ale to nejlepší na tom je, že jich stále přibývá a nikdo mi je nevezme.

"Libor